Ten dům byl hodně starý, trochu opuštěný a pro mě i trochu smutný. Snažil se působit přívětivě, ale podařilo se mu to vždycky až po několika dnech topení v kachlových kamnech, zalévání záhonů, otevírání a zavírání oken a pouštění čerstvého vzduchu. Ale čím častěji jsme tam jezdili, tím byl milejší, přívětivější a my začali hledat cestu, jak tam být co nejčastěji a co nejdéle.

Po čase, několika doušcích vína a lehkého vypnutí rozumu přišla myšlenka zpřístupnit část kamenného domu kromě našich kamarádů a rodiny také hostům z celého světa. Přilehlý, menší samostatný domek byl pro to ideální. Vynosili jsme všechen starý nábytek, mraky věcí, které ani nevíme, na co sloužily, a z vejminku přestal být sklad starých a nepotřebných věcí, pavučin, rozbitých židlí nebo rozbitého nářadí. A už i samotná renovace byla mezinárodní. Leo, zde usídlený Holanďan, omlátil v kuchyni (bývalý chlívek s krásným klenutým stropem) omítku, nahodil novou a na několika místech nechal vykukovat staré zdivo smíchané s cihlami. Kamarád Slávek opravil venkovní zábradlí, které jsme pak natřeli novou barvu a také obložil dřevem alkovnu, aby tam bylo spaní útulné a teplé.

Při rekonstrukci jsme se snažili používat materiály, které jsou přírodní a které se podle nás do prostředí hodí. Proto v oknech visí lněné závěsy, které se opakují také v alkovně, lněný je také přehoz a polštářky v obytné ložnici. Chtěli jsme tím vzpomenout i rodinu Leinweberů — tkalců lnu, někdejších majitelů domu, ve kterém mohly stát i jejich stavy.

Na venkovní zdi u terasy si přáli Petrovi studenti fakulty restaurování v Litomyšli vyzkoušet původní postupy a technologie a vzniklo zde rozsáhlé sgrafitto, které znázorňuje známý mytologické příběh. Víc neprozradíme, kdo přijede, určitě téma pozná.

Na verandě je pro hosty připravené sezení a gril na dřevěné uhlí. Osobně jsme jej vyzkoušeli a opravdu nemá chybu. Stačí škrtnout sirkou a vychutnat si ticho, anebo taky noční zvuky ozývající se z protilehlé strany údolí, bekot srnce, houkání sov a sýčků anebo, že by to byl hejkal?

V tuto chvíli byl dům obytný, chyběla "jenom" kuchyně, kterou jsme nakonec pořídili v Ikea, protože jsme chtěli, aby byla čistá, praktická, moderní. Zvítězil nenápadný černý design s pracovní deskou a doplňky ze světlého dřeva. S jejím sestavením a instalací zase pomohl kamarád Slávek. Pro zvětšení venkovní plochy byl zpevněn svah pod vejminkem a nově vzniklou plochu jsme oseli trávou. Trefili jsme se bohužel zrovna do období velkého sucha, takže trávu jsme zalévali každý den nejméně 2x. Svah se postupně zaplňuje různými keři, travinami a květinami.

Před létem roku 2023 jsme sebrali odvahu a nabídli vejminek k pronájmu. Byli to nervy, dosud jsme s tímto typem podnikání neměli žádnou zkušenost, nevěděli jsme, jestli vůbec někdo bude mít o pobyt na takovém zapomenutém konci světa zájem. Nakonec jsme byli překvapeni. První sezonu jsme u nás přivítali hned několik milých hostů. Jako úplně první byli mladí manželé z Prahy se dvěma špunty, kterým se u nás tak dobře spinkalo, jako prý nikde jinde. Byla tu rodina z Dánska, z Francie, česko-rakouská rodina, mladý pár z Berlína, výprava z Německa nebo sympatická maminka s dcerkou ze středních Čech. Vejminek byl i domovem pro italskou část rodiny během svatebního veselí mladého páru přímo z místa.

Doufáme, že se všem u nás líbilo.

Teď přemýšlíme, jak a co ještě vylepšit, pomalu se plní kalendář na léto 2024 a my se už těšíme, až před starým domem zastaví jiné auto, než jenom to naše a my otevřeme bránu dalším milým hostům.